Pravděpodobně v souvislosti s komplikacemi vyvolanými omezujícími opatřeními v době nouzového stavu byla v rámci trestního řízení soudního častěji využívána videokonferenční zařízení. A to jednak pro vazební zasedání, tedy podle § 73f trestního řádu, ale podle našich informací i v případě hlavního líčení, tedy postupem dle § 111a trestního řádu. Unie obhájců se samozřejmě nebrání využívání videokonferencí v trestním řízení, neboť to představuje jeho významné zrychlení, a tedy výhodu pro obviněné či obžalované. Přesto se ale objevují určité nedostatky, na které chceme tímto stanoviskem upozornit.
Především bylo Unii signalizováno, s požadavkem na respekt k povinné mlčenlivosti advokáta, že po skončení videokonference dle § 73f trestního řádu, tedy vazebního zasedání, slyšel po vypnutí obrazů obhájce dialog mezi soudem a státním zástupcem o podmínkách či okolnostech za kterých by státní zástupce akceptoval propuštění obviněného z vazby. Sama o sobě je tato informace nepochybně přidanou hodnotou pro obviněného, nicméně principiálně je třeba odmítnout jakékoliv takové „dodatečné“ jednání. Je možná nedostatkem trestního řádu, že tuto možnost interní konference mezi státním zástupcem a obhájcem neupravuje, ale rozhodně není vhodné, aby tato sice ve své podstatě racionální řešení byla realizována uvedeným způsobem. Nutně to vyvolává představu, že mezi soudem a státním zástupcem jsou konzultována i jiná rozhodnutí.
Podle další informace za stejné technické situace, tedy po vypnutí obrazu, byl obhájce a jeho klient zvukově přítomen debatě soudu se státním zástupcem o tom, zda vyhovět závěrečnému návrhu obhajoby na uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo zda přistoupit k uložení takového trestu. Zde už rozhodně nejde o racionální diskuzi, ale o konzultaci zcela nezákonnou. Zřejmě se shodneme na tom, že problémem není technický nedostatek spočívající v opomenutí vypnout zvuk, ale že jde o hrubé pochybení soudu. Možnou příčinou je, že podrobnosti videokonferenčního jednání, které připouští trestní řád, nejsou upraveny ve vyhlášce č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Domníváme se, že by mělo být i jasně deklarováno, že státní zástupce po formálním skončení jednání opustí jednací síň dříve, než bude vypnuto videozařízení tak, aby bylo patrno že k ničemu podobnému již dojít nemůže, Samozřejmě předpokládáme, že soud nepřipustí návrat státního zástupce poté, kdy zařízení bude vypnuto. A vice versa, bude-li přítomen obhájce ale nikoliv státní zástupce.
Za poněkud větší problém pak považujeme samotnou stávající úpravu videokonference v trestním řádu, která striktně nepodmiňuje využití videokonferenčního zařízení souhlasem obviněného či obžalované. A to zejména při vazebním zasedání a při hlavním líčení. Je zřejmé, že videokonference je svým způsobem prolomení zásady veřejnosti a do jisté míry i zásady bezprostřednosti a mělo by být ponecháno na obviněném či obžalovanému, aby rozhodl, zda je z jeho pohledu přijatelné, aby za urychlení řízení „zaplatil“ tímto průlomem anebo zda to odmítne a bude trvat na osobní přítomnosti v jednací síni. Vzhledem k rovnosti stran by jistě takové právo měl mít i státní zástupce. Při preferenci všeho, co zrychluje soudní řízení je znepokojivá představa, že by rozhodnutí o tom, zda proběhne „klasické“ soudní jednání anebo se vše odbyde formou videokonference, záleželo jen na soudu.
Vycházejíc z výše uvedeného, Unie obhájců ČR navrhla ministryni spravedlnosti, urychlenou novelizaci vyhlášky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy tak, aby v ní byla upravena základní pravidla jednání soudu v případě, že řízení probíhá formou videokonference. V úvahu též dává i návrh na úpravu trestního řádu, který by jasně formuloval, že podmínkou soudního řízení formou videokonference je souhlas státního zástupce a obviněného či obžalovaného.
JUDr. Tomáš Sokol
prezident Unie obhájců ČR
