S účinností od 1. ledna 2012 byl zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „ZTOPO“), v českém právním řádu zakotven institut trestní odpovědnosti právnických osob. Tento institut nadále prochází rychlým vývojem, ostatně jen samotný ZTOPO byl za poměrně krátkou dobu své účinnosti již šestkrát novelizován, naposledy k 1. prosinci 2016. Zatímco hmotněprávní ustanovení (výčet trestných činů v § 7 či přičitatelnost podle § 8) jsou předmětem debat, poněkud stranou zůstávají ustanovení procesní, jejichž aplikace v praxi přináší řadu problémů.
Příkladem může být neblahý trend v postupu orgánů činných v trestním řízení proti právnickým osobám, který spočívá v účelovém výkladu ustanovení § 34 ZTOPO. Podle ustanovení § 34 odst. 1 ZTOPO činí za právnickou osobu v trestním řízení úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle občanského soudního řádu. Ustanovení § 34 odst. 4 však zakazuje činit úkony v řízení těm osobám, které jsou v postavení obviněného, poškozeného či svědka. Věta druhá dále stanoví, že je-li zjištěna tato skutečnost, předseda senátu nebo v přípravném řízení státní zástupce vyzve právnickou osobu, aby určila k provádění úkonů v dalším řízení jinou osobu, a k určení takové osoby stanoví lhůtu zpravidla v délce 7 dnů. § 34 odst. 5 ZTOPO pak stanoví, že není-li taková osoba ve lhůtě určena, nebo nemá-li právnická osoba osobu způsobilou činit úkony v řízení, předseda senátu a v přípravném řízení soudce ustanoví právnické osobě opatrovníka.
Orgánům činným v trestním řízení tak dává ZTOPO k dispozici prostředek, kterým mohou právnickou osobu fakticky zbavit možnosti hájit sebe sama ba dokonce i zvolit si obhájce. Je-li například obviněna společnost s ručením omezeným, za kterou jsou oprávněni jednat 3 jednatelé, z nichž jeden je v případu též v postavení obviněného, policejnímu orgánu stačí předvolat zbylé dva jednatele jako svědky. Následkem toho s odkazem na ustanovení § 34 odst. 5 ZTOPO dochází tento orgán k závěru, že zde není nikdo oprávněn za společnost činit v trestním řízení úkony, v důsledku čehož bude společnosti ustanoven opatrovník. Obviněná společnost navíc nemá možnost bránit se tomuto rozhodnutí podáním stížnosti, neboť ta je v souladu s ustanovením § 141 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „TrŘ“), nepřípustná.[1]
ZTOPO pak dále nijak nevymezuje, jaká osoba se takovým opatrovníkem má stát. Vyloučeny jsou pouze osoby, u nichž lze mít důvodně za to, že mají takový zájem na výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebudou řádně hájit zájmy právnické osoby. Opatrovníkem lze tedy ustanovit jakoukoli jinou fyzickou nebo právnickou osobu, opatrovníkem může být též ustanoven advokát.[2] Reálně tak může nastat (a v praxi též nastává) situace, kdy je opatrovníkem určena osoba, která s chodem společnosti nemá žádné zkušenosti, na jejím fungování není nijak zainteresována a její zájmy v trestním řízení hájí pouze formálně. Patrně i v těchto případech by se měly analogicky uplatnit závěry z konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky, které se týkají ustanovování osoby opatrovníka: „K osobě opatrovníka Ústavní soud připomíná, že je třeba jej hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka”. V opačném případě lze mít za to, že jde o nepřípustný zásah do základních práv[3].
Takový stav je v rozporu s právem na obhajobu, které je všem osobám, a to i právnickým, garantováno čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“)[4]. ZTOPO v § 35 stanoví, že ustanovení § 34 ZTOPO nemá vliv na právo obviněné právnické osoby na obhajobu, ve skutečnosti je však materiální právo na obhajobu – tedy možnost hájit se sám – výše uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení zcela potlačeno.
Je tedy namístě úvaha, jakým způsobem zajistit, aby k podobným zásahům do práv obviněných právnických osob napříště nedocházelo. Prvotním je vždy ústavně konformní výklad.
Proto jsme toho názoru, že ustanovení § 34 odst. 4 ZTOPO musí být restriktivně vykládáno v tom smyslu, že osoba, která je svědkem v téže věci (v trestním řízení proti právnické osobě), není zbavena práva určit, kdo bude v trestním řízení za obviněnou právnickou osobu činit úkony.
Teprve za situace, kdy žádná taková osoba neexistuje, popř. jsou všechny oprávněné osoby vyloučeny z toho důvodu, že jsou obviněnými nebo poškozenými, přichází do úvahy ustanovení opatrovníka. Osobou opatrovníka by měla být ustanovena osoba, která má znalost o činnosti právnické osoby, která je schopna skutečně hájit zájmy právnické osoby, především z řad orgánů této právnické osoby (např. z členů dozorčí rady) nebo z řad zaměstnanců v řídící či kontrolní roli (není-li zde konflikt zájmů). U takové osoby lze totiž důvodně předpokládat, že bude při hájení zájmů obviněné společnosti postupovat s maximální možnou péčí, neboť újma, kterou pro společnost představuje trestní stíhání a kterou by v ještě větší míře představovalo odsouzení, by v nezanedbatelné míře postihla i takovouto fyzickou osobu. Není‑li to možné, lze ustanovit opatrovníkem osobu jinou. Nabízí se ustanovování advokáta za podmínek analogických § 39 odst. 2, 3 TrŘ, tedy vytvoření seznamu advokátů, kteří budou v případě potřeby právnické osobě předsedou senátu nebo v přípravném řízení soudcem ustanovováni na základě obdobného systému, jaký je obsažen v § 39 odst. 3 TrŘ, tedy postupně podle abecedního pořadníku.
Závěrem tedy shrnujeme, že současný výklad právní úpravy (§ 34) ze strany orgánů činných v trestním řízení je v rozporu s LZPS a též s mezinárodními závazky České republiky, zejména EÚLP, neboť je zde zásadním způsobem zasahováno do práva obviněné právnické osoby na obhajobu, a to zejména co se týče práva na materiální obhajobu, tedy možnost právnické osoby sama se v trestním řízení hájit. Nelze připustit takový výklad, který umožňuje orgánům činným v trestním řízení účelové vyloučení osob, které jsou podle ustanovení § 34 odst. 1 ZTOPO oprávněny činit úkony v trestním řízení za obviněnou právnickou osobu. Takový výklad nelze hodnotit jinak než jako neoprávněný zásah do ústavně garantovaných práv obviněných právnických osob.
doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D.
Viceprezident Unie obhájců ČR
[1]Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 634
[2] Tamtéž.
[3] Srov. Např. I. ÚS 559/2000, IV. ÚS 2992/08, II. ÚS 2966/09.
[4]K právu právnické osoby na obhajobu a přípustnosti aplikace uvedených ustanovení i na právnické osoby srov. Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 645, 646
